VAŠE PŘÍBĚHY  

Milí návštěvníci našich webových stránek.

Rozhodl jsem se v této sekci Vaše příběhy jako první uvést svůj příběh. Kdyby vám něco nebylo jasné, nebo jste se chtěli zeptat, klidně můžete. Jinak budu rád, když tady napíšete také svůj příběh.

Chcete se podělit s ostatními o svůj životní příběh, chcete upozornit na nějakou důležitou informaci během vaší léčby nebo pobytu v nemocnici, chcete jenom upozornit na nečekané nástrahy.

Napište prosím zde svůj příběh a pomozte ostatním předejít nečekaným událostem.

1000 znaků zbývá
Přidat soubory

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH A PODĚKOVÁNÍ paní Zuzany SCHERRER

Poděkovaní NF Pavla Novotného.

V roce 2004 jsem onemocněla rakovinou prsu a podstoupila jsem operaci a onkologickou léčbu. Po smrti mých rodičů a rozvodu s mým manželem jsem se nastěhovala k dceři a její rodině. S manželem jsme se k sobě vrátily a znovu se vzali. Byly jsme v pokoji, který měl 15 m2 a rozhodli jsme se po strašných neshodách s dcerou najít si vlastní bydlení. To se nám po nějaký době povedlo a protože jsme finančně na tom nebyly nejlíp, odstěhovali jsme se... kousek za Prahu do bytu 1+1 kde jsme za pronájem bytu platili 8000 Kč. Protože jsem v plném invalidním důchodu, chtěla jsem si najít nějakou brigádu, aby jsme měli na nájem, a aby jsme normálně žili, protože z příjmu 10.500Kč, který měl manžel a z mého důchodu 3.800Kč, by jsme nevyžili. Přece jen má člověk nějaké závazky, které musí platit. Podepsali jsme smlouvu, ale díky naší neznalosti jsme si neuvědomili, že ve smlouvě není uvedená částka, kterou platíme za pronájem a za služby. Díky této věci, jsme si nemohli zažádat ani o příspěvek na bydlení. Týden po přestěhování jsem dostala velké bolesti v levém podžebří, které mi zasahovali až do zad. Nemohla jsem ležet, sedět, vůbec se pohnout. Po převozu do nemocnice, zjistili, že od uvolněného žlučového kamínku, který se mi zasekl někde ve žlučovodu, mám akutní zánět slinivky. Skončila jsem na JIP a po čtrnáctidenní hospitalizaci mě propustili domů s naplánovanou operací žlučníku. Dva dny po propuštění jsem skončila na další týden v nemocnici, s tím stejným problémem.
V červnu jsem jela do Prahy ke svému onkologovi na pravidelnou půlroční prohlídku a na mamografu mi zjistili, že se rakovina po 12 letech vrátila. Tohle už nebylo možné, nemyslitelné, a znovu jsem viděla ten obrázek, a vyhlídky léčby, jak budu vypadat. V tu chvíli se mi zhroutil svět, nádor se objevil ve stejném prsu jako tenkrát, takže jsem věděla, že mě čeká celková amputace prsa. Říkala jsem si jak a kde budeme žít, tohle nezvládneme. Po zaplacení nájmu a všech pohledávek mých léků, nám zbylo jen pár stovek na měsíc.
Manžel odešel, protože to neunesl, ta představa, co nás vše čekalo ho vystrašilo.
Napsala jsem inzerát, prosila jsem o pomoc lidi, oslovila jsem poslance, úředníky, ale bez odezvy. Ozvala se mi jistá paní Sroková až z Hrabyně, slibovala, že mi pomůže, že vytvoří finanční sbírku. Oslovila jistou nadaci paní Saturové, která slíbila, že mi pomůže, že přijede a nakoupí. Dvakrát měla přijet, ani jednou nepřijela. Pořád jen slibovala, že mi otevře účet, že má spousty sponzorů, kteří mi opatří potřebné věci, oblečení, lednici, postel a jiné věci. Po dvou měsících slibování a výmluv, kdy ze mě vylákala osobní údaje, fotky a lékařské zprávy, mi nakonec řekla, že moje nemoc není tak zajímavá pro lidi, a že mi nehodlá pomoci. Paní Sroková oslovila NF Pavla Novotného, kterého má situace natolik zaujala a dotkla se jeho srdíčka, že se rozhodl mi pomoci.
Podala jsem si žádost na město v Benešově o přidělení bytu, ale mě osobně by byt město nedalo, protože tu nemám trvalé bydliště a nepracuji tu. Promluvila jsem si s manželem, a protože tu pracuje, žádost podal on. Háček byl v tom, že jsem neměla na jistinu, kterou město požaduje jako podmínku k podání žádosti. NF Pavla Novotného za mě jistinu složil a poslal ji na účet města. Díky tomuto dobrému skutku a této pomoci mi byt byl přidělen.
Dostala jsem garsonku o velikosti 30m2 . Čekala jsem jen na starostův podpis smlouvy.
Než se tak ovšem stalo, začali mi chodit výhružné a sprosté sms. Nevím jestli to bylo ze závisti, nebo proč, sms psala paní Sroková nebo někdo jiný z internetu, na úvod: chcípni na rakovinu, že jsem náplava a že tu jiným beru byt...Na radu pan ing. Novotného jsem vše nahlásila na PČR, která vše řeší.
Dnes už bydlím a pomaličku se zařizuji, bude ještě dlouho trvat, než si našetřím na lednici, nějaké skříně a postel, nádobí a jiné potřebné a důležité věci. S manželem se bohužel rozvádíme, ale věřím, že se vše v dobré obrátí.
Protože díky NF Pavla Novotného mám, byt a mohu se zde trvale přihlásit k trvalému pobytu. Získám díky tomu i příspěvky od sociálky, které sice nebudou tak vysoké, protože životní minimum je kolem 5 tisíc na osobu.
Děkuji tímto NF Pavla Novotného, který jako jediný mi opravdu pomohl a dokázal, že i malá naděje stačí k tomu, aby se vše v dobré obrátilo.
S velikou úctou NF Pavla Novotného, panu ing. Novotnému a panu MUDr. Hájkovi, kterého mi doporučil pan ing. Novotný a se kterým jsem konzultovala svoji nemoc a doporučil léčbu kterou jsem podstoupila, vám všem s celého mého srdce děkuji!!!

Zuzana Scherrer

PS: Paní Zuzano z celého srdce Vám přejeme, ať se Vám v životě vyhýbají různé nástrahy a Vaše zdraví jde už jenom pozitivním směrem!!! S pozdravem Celý tým Nadačního fondu Pavla Novotného.

Přidáno dne: 20. 11. 2016

 

ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH MICHALA

Můj životní příběh sahá do roku 1998, kdy jsem si nahmatal zvětšené varle. Do nemocnice jsem však přišel až po delším možná několikaměsíčním otálení, způsobeném kombinací ostychu a v té době prakticky nulové osvěty, podpořené naivním očekáváním "jak se to objevilo, tak to zase zmizí". To vše mě zdrželo od řešení skutečného problému, jehož důsledky a rizika jsem v té chvíli vůbec nebyl schopen domyslet. Nicméně to nezmizelo. Při návštěvě urologie jsem se od pana doktora suše dozvěděl, že to bude pravděpodobně nádor a "asi" zhoubný a že mi ho hned vezmou. V nemocniční urologické ambulanci - suterénní místnosti bez oken osvětlené blikající zářivkou, jsou taková slova pro 27 letého kluka se tříletou dcerou vcelku čára přes aktuální životní plány a vize. Proč zrovna já? Za necelý týden jsem byl již po zákroku propuštěn domů s tím, že krevní testy (markery) nejsou zcela ideální. Nicméně nebyl jsem z urologie předán přímo do péče onkologie, protože vlastně nebylo jednoznačně zhoubné potvrzení onemocněno a díky tomu došlo k dalšímu odložení mého problému a to až o další rok. Mezitím jsem velmi fyzicky i psychicky sešel a na onkologii jsem se doplazil téměř "po čtyřech". Bolesti a úbytek hmotnosti jednoznačně naznačoval, že problém vyřešen tenkrát nebyl a vím, že to bylo souhrou více příčin. Hodnoty markerů na vstupní prohlídce v létě 1999 byly nad horní hranicí měřitelnosti, v oblasti žaludku a aorty nádor 4x6x8cm a metastázy na játrech a břišních uzlinách. Zkrátka vyhlídky nic moc. Dostal jsem se do péče úžasné MUDr. Hany Švebišové, která mi nasadila velmi rychle účinnou léčbu cytostatiky. Po šesti intenzivních cyklech jsem měl to štěstí, že po konzultacích mé ošetřující lékařky s chirurgy přistoupil MUDr. Jiří Klein k několikahodinové operaci, kdy již zmenšený nádor od aorty spolu s uzlinami vyoperoval a metastázy na játrech nektrotizoval. Po dalších třech "jistících" cyklech cytostatik byly hodnoty markerů opět v pořádku a na jaře roku 2000 byla léčba úspěšně ukončena. Necelé dva roky po té se nám narodila druhá dcera (in vitro) a vím moc dobře, že se v mém případě udál zázrak, za který dodnes děkuji a díky kterému si vážím života a všech, kdo mi na cestě ke "znovuzdraví" dopomohli.

s podzravem Michal

Přidáno dne: 6. 9. 2016

 

Příběh Pavla Novotného

Rozhodl jsem se v této sekci Vaše příběhy jako první uvést svůj příběh. Kdyby vám něco nebylo jasné, nebo jste se chtěli zeptat, klidně můžete. Jinak budu rád, když tady napíšete také svůj příběh.

Předně sděluji, že co se týká mého onemocnění, čili zhoubného nádoru varlete, tak ten u nás v rodině nikdo neměl a pouze rakovinu plic měli u nás v rodině jedině moji dědové -Alfréd a Jiljí, jinak nikdo tímto onemocněním netrpěl a netrpí.

Můj počátek problémů se datuje na polovinu měsíce října 2009, kdy jsem si zjistil samovyšetřením ztvrdnuté pravé varle. Moje štěstí bylo, že v té době moje přítelkyně, v současnosti moje manželka, mě donutila prakticky okamžitě navštívit odborného lékaře. V úterý 20. října 2009 jsem navštívil urologickou ambulanci Slezské nemocnice v Opavě, kde mě oznámili podezření na zhoubný nádor varlete.  Bylo to pro mě naprosto nečekané, ani jsem na sobě necítil v té době žádné příznaky. Ale bohužel jak to tak u mladých lidí bývá (v té době mě bylo 30let), nebyl jsem schopen odpočívat a pracoval jsem až 15h denně. A to i přestože, že jsem do té doby byl pravidelným dárcem krve (než jsem kvůli onemocnění byl vyřazen, daroval jsem celkem 28x krev)

 

Diagnóza smrt aneb - když Ti vezmou naději - můj životní příběh

ŠOK

18.7.2016

....po sérii služeb mě čekala 14cti denní dovolená. Konečně si odpočinu a vypnu od pracovních povinností. Těším se na chatu, kde se opálím a zaplavu si v přehradě.

S přítelem vycházíme z bytu a mě zabliká mobil. Na displeji se objeví Táta. Napadá mě, že by volal z Bulharska? Má tam přeci trávit svou dovolenou. Hovor příjmu, aniž bych tušila, že ve vteřině změní můj život.

- Ahoj dcerenka moja, ako sa máš?

- Ahoj tati, jakto, že voláš, ty nejsi v Bulharsku?

- Nemůžu

- Proč by jsi nemohl být v Bulharsku?

...chvíli je ticho, slyším jak se nadechuje a vysloví větu, která mi nedává smysl, můj mozek ji nechce přijmout

- Mám rakovinu plic a je to špatné...

V tu chvíli mi slovo rakovina zamrzne na rtech a odmítám tomu věřit! Je to jako úder, který vás v minutě skolí k zemi a nemůžete se ani nadechnout. Je to panika, která začne kolovat celým tělem, je to myšlenka, která přináší představu SMRTI!

Ještě ten den musím tátu vidět, mám ale strach z toho co uvidím, změnil se? jak vypadá? Neviděla jsem ho od vánoc...Tři měsíce měl být v lázních a pak dovolená v Bulharsku, v kontaktu jsme bývali telefonicky. Užíval si života a já mu to přála.

Otevřel mi dveře a já měla slzy v očích, objal mě a dal mi pusu. Vešli jsme dovnitř a já sledovala každý detajl na jeho těle. Je hubenější, ale není to tak hrozné, vystrašený, ale jinak mi připadá v dobré kondici.

Sedli jsme si a já četla jeho zprávu z vyšetření, řekl mi, abych se ale nelekla a já začala pročítat tří stránkový záznam o jeho nálezu...

Ex horník, ex kuřák, rozvedený .... námah.dušnost, nechutenství, váhový úbytek....zhoubný nádor hilu pravé plíce, mnohočetné metastáze do plic, zaprášení plic...na hilus navazující expanze vel. 60x90x80mm - toto číslo mě uzemní...zachycené kostní struktury atd. atd. neoperovatelné... Podívám se na tátu, hlavu svěšenou kouká do země a také tomu nemůže uvěřit, rakovinu nečekal...

Takže jsi už něco tušil? Jak dlouho to víš?

Že je něco špatně si začal uvědomovat o vánocích 2015. Ještě před vánoci si stěžoval na bolesti zad, které ho neopouštěly, naopak sílily. Ale jako bývalý horník tomu on sám nepřikládal žádnou váhu. Bolestmi zad trpěl často, přece jen 13 let v dole, zanechá následky. Chodíval na injekce, rehabilitoval, jezdíval každý rok do lázní, bolesti ustoupily i na pár let, pak se vrátily a tak stále dokola. Takže ho to vůbec nevyvedlo z míry. Chodíval na injekce do Karviné. Bohužel, je v Karviné po celou dobu nenapadlo tátovi udělat rentgen ani když jim hlásil, že samovolně bez námahy zhubl 5 kg během dvou měsíců. Zpětně jsem si vybavila, že kolem vánoc mi volal z hospody. Byl přiopilý a říkal mi, že budu dědit, že sepisuje dědictví. Říkala jsem mu co blbne, že je opilý a nechala to být, táhlo mu na 55té narozeniny, které sice čeká v září 2016, ale měla jsem za to, že je to jen nějaký přechod. Pak mi to ale nedalo a druhý den jsem mu volala, zda není nemocný, říkal že ne a že je vše v pořádku.

Před vánoci byl ještě za rodinou na Slovensku, ve formě, vysmátý, jen občas říkal, že ho bolí záda, ale, že to ho trápí celý život. Nikdo se nad tím nepozastavil. Na vánoce jsem mu přivezla dárky a byli jsme spolu, vypadal v pohodě, nic mi nenaznačil a já ani nic nepoznala. Pak si vyřizoval lázně   s tím, že odjíždí do Luhačovic, loučili jsme se, přestali jsme si volat. Říkala jsem si, že se musí v lázních dobře bavit a žila jsem si svůj život. Přitom po týdnu se z lázní vrátil se zápalem plic, ale nikomu nezavolal, nedal vědět, udělali mu rentgen a když přišly výsledky nálezu, byl v šoku, tohle nečekal. V tu chvíli se odhodlal oznámit diagnózu nám, své rodině....

Beznaděj, lítost, pláč a vztek

...první tři dny jsem byla naprosto paralyzovaná neskutečným strachem o svého tátu, který se mísil s lítostí. Plakala jsem a nešlo to zastavit. Na prsou jsem cítila neustálé bodání a silný tlak...je to infarkt? Byla to úzkost, která se usadila v mé hrudi a tížila mě dokud jsem neusnula. První myšlenka ráno, která mnou projela...byl to sen? zdálo se mi to? Ale realita mě opět uzemnila, zase ten nekontrolovatelný pláč a těch myšlenek, které se mi honily hlavou.

Já nebudu mít tátu? Táta už tu nebude? Tak brzy? Taťka už tu pro mě nebude? nemohla jsem tomu uvěřit, ta realita je zničující. Opravdu se to děje? Zahltily mě tisíce vzpomínek, na to jak jsem vyrůstala, jak mě táta učil jezdit na kole, jak mě vezl v pubertě na koncert Kelly family do Brna, protože jsem dřív tak mladá nikam necestovala a měl o mě strach, jak mi založil spoření i sestře, aby nás do budoucna zajistil. Jak mi zaplatil jazykovou školu,našel mi skvělou brigádu, vzpomínala jsem jen na ty dobré věci s ním...na to jak mi říkal, že tady vždy pro mě bude a najednou to už nebude platit?

...a ta lítost....jak on sám se musí cítit s touto diagnózou, vědět, že má v sobě tak velký cizopasný útvar, který ho tíží na hrudi, ten pocit, že má v sobě metastáze a neustále se šíří, ten strach z bolesti, která postupuje jeho tělem a každý den sílí. Z toho, že třeba neuvidí vyrůstat svého vnuka, že tu nebude ani pro svou mladší dcerku, která mu po letech odpustila a vrhla se mu do náruče....Jak moc musí být vyděšený a neví kudy kam...pomůže mu někdo?

a lítost ve mě střídal vztek. Proč se na to nepřišlo dřív? Dva roky ho léčí na záda tím, že mu píchnou jen injekci a pošlou domů, proč sám táta to tak podcenil, proč nic neřekl? Mohli jsme už začít konat mnohem dřív, kdy naděje na úspěch byla podstatně větší....

Nechci se vzdát

Po proplakaných dnech i nocích jsem začala konat. Tělo se začalo dostávat z šoku, který mě paralyzoval a přestávala jsem brečet. Musím něco udělat, nemůžu nechat tátu na holičkách. Přece musí něco existovat, musí být nějaká šance na úspěch.

Začala jsem hledat, na internetu, youtube, facebooku. Informace o rakovině plic, vydržela jsem hledat a nasávat semináře z videí i několik hodin denně, pak i dlouho do noci.

Objevila jsem protonové centrum v Praze. Jejich webové stránky zněly slibně, bohužel jsem se na pomoc protonem zbytečně moc upnula. Našla jsem bezkontaktní laser v Olomouci, dobré specialisty na plicní onemocnění v Novém Jičíně.

Začala jsem vypisovat formuláře a přikládat jeho výpisy z vyšetření. Odpovědi se mi dostaly rychle. Bohužel, všechny zněly stejně ne-li podobně :

Dobrý den,

děkujeme za důvěru, se kterou se na nás obracíte.

Podle popisu zaslaných lékařských zpráv je Váš tatínek léčen pro pokročilé onemocnění s přítomnými vzdálenými ložisky. V takovém případě není protonová terapie indikována, její výhoda spočívá v ozáření definovaného cílového ložiska v první fázi onemocnění. Z tohoto důvodu Vám na základě dostupných informací tedy bohužel nemůžeme léčbu nabídnout.

Doporučujeme Vám dále postupovat podle domluvy s ošetřujícím lékařem  

S pozdravem a přáním všeho dobrého.

Byla to pro mě jedna rána za druhou a realita byla stále neúprosnější. Na facebooku jsem se zkontaktovala s pár lidmi, kteří rakovinou procházejí, nebo měli příbuzného s touto nemocí, bohužel, bez úspěšného konce.

Nasávala jsem všechny možné informace o této nemoci a mezitím jezdila k tátovi a uklízela mu, vařila, pomáhala i mladší sestra, která to nese také velmi těžce. Vyzvedávala léky a bohužel byla svědkem toho, jak táta každým dnem slábne, jak ho rakovina požírá a léčiva přestávají účinkovat proti bolesti.

Podařilo se nám sehnat díky určitému člověku  primáře, který se nás ujal a i když jsme k němu přišli ve stádiu se kterým nám nemůže pomoci a více nabídnout, prokázal lidský přístup a snažil se těžit i z toho mála, které má k dispozici...

Velké Díky patří určitým lidem z nadace Pavla Novotného za velkou podporu a následnou pomoc ve vyřizování určitých záležitostí!

Vnímám na tátovi jeho strach, úzkost, bolest. Na to, jak moc chce ještě žít a být mezi námi, jak se dívá na krajinu kolem sebe, když jedeme do nemocnice, jak pozoruje stromy a sleduje okolí. Jak moc chce žít a nechce odejít...

Výsledky histologie

Skoro deset dní jsme čekali na výsledky histologie, bez kterých vás nikam nevezmou. Potřebují znát typ nádoru, aby se mohla zahájit určitá léčba. Během těchto dní jsme věřili v malý zázrak, že to nebude tak zlé, člověk pořád věří i když je všem okolo jasné, že to bude špatné. Během těchto dnů, přestaly účinkovat tablety na bolest a museli nám předepsat silnější, účinkovaly jen chvíli, teď už ty silné si bere dvoje....

Po přečtení zprávy jsem měla špatnou náladu, jakoby všechno snažení a úsilí bylo zbytečné a co teprve taťka, zase ho to koplo k zemi.

MALOBUNĚČNÝ KARCINOM S MNOHOČETNÝMI METASTÁZEMI... velmi agresivní typ nádoru, který už metastazuje v rané formě výskytu.... stádium 4b, pak následuje 4c a pak je 5-smrt!

25. 7. 2016

Dnes nás čekal náročný den. S přítelem jsme ráno přijeli pro tátu a jeli jsme za primářem po známosti, aby stanovil, zda bude léčba chemoterapií možná. Naděje je stále ve vzduchu. Sestra mi přála hodně sil...vím, že to máš těžké a děláš pro tátu první poslední ... psala mi v sms zprávě.

Vešla jsem do bytu. Táta seděl na posteli připravený. Říkal, že se stačil oholit, ale musel si při holení sednout, tablety na bolest účinkují stále méně, říkal, že málem odpadl, jak bolest udeřila v plné síle. Dal si další tabletu, ta zabrala.

Šli jsme po schodech dolů, ještě, že bydlí v prvním patře. Zadychával se, byl tak slabý, držel se mě kolem ramen.

V nemocnici se nás hned ujali, šla jsem pro vozík i když ho táta zprvu odmítal, sám si chce dokázat, že ještě na to síly má...ale není to pravda...vždy byl soběstačný a rád hezky vypadal a teď, nedokáže přijmout ten fakt, že to tak přestává být.

Za vozík byl nakonec vděčný. K primáři jsem vstoupila spolu s tátou. Začal sepisovat zprávu a ptát se táty na nejrůznější věci. Je to praktik s dvacetiletou zkušeností. Když dopsal, podíval se na tátu, pak na mě a řekl, že bude mluvit narovinu.

Táta souhlasil.

Je mi líto, ale je to špatné, nebudu vám lhát! Jste ve 4. stádiu nemoci s velmi rozsáhlými metastázemi, bojím se, že se rozšířily do kostí, játra nefunguje jak má, ztratil jste svalovou hmotu a jste velmi slabý, udělám vám testy, ale i bez toho vím, že chemoterapie možná nebude, zabila by vás.

Táta se zeptal, kolik života mu asi zbývá...doktor řekl půl roku.....táta panicky vytřeštil oči a primář dodal až rok...ale já věděla, že to není pravda. Nevím, co se muselo tátovi odehrávat v hlavě, musel se neuvěřitelně držet. Musí být neskutečně těžké, když vám naordinují diagnózu smrti a vezmou vám naději.

Navíc i kdybych do chemoterapie šel...pokračoval...ale nepodepíšu se pod to...prodlouží vám to život max. o 3 měsíce...ale co to bude za život? v nesmírném utrpení...táta mu dal za pravdu, že se chemoterapie stejně bál, ale na stranu druhou v ní i věřil.

Budu se snažit, abych váš život co nejvíce zkvalitnil...v překladu...budou se mu pouze tišit bolesti.

Tátovi pak zařídil kapačku a odběry, zda tedy té chemy by byl schopný...i když výsledek je jasný.

Předepsal tátovi nejrůznější léčiva na podporu žaludku, imunity, aby nezvracel, bolest atd. atd a já si uvědomila, že to co jsem vše četla je pravda.

Rakovina je neuvěřitelný byznys!

Když byl tatka na kapačkách, vzal si mě primář stranou a vedli jsme ještě jeden rozhovor. Řekl mi narovinu jak to chodí. O nemocného, u kterého je léčba neúspěšná se stará rodina. I když členové rodiny dojíždí do práce a mají toho dost, tak se prostě stará rodina. Z táty se stanem během pár týdnů? ležák.... a pak příjde smrt... měli bychom si zařídit hospice, jiná možnost není. a pak dořekl, nevidím to ani na ten půlrok, příjde to velmi rychle...

Tohle tátovi přeci nemůžu říct, nemůžu mu vzít odhodlání s jakým chce přesto všechno bojovat.

Na druhou stranu mám šílený strach z toho co bude...co když neseženeme místo v hospicu, jak se o tátu postaráme, když musíme chodit do práce a já nebydlím ani zrovna nejblíže. Jak si s ním poradíme? Co mám dělat, až se začne dusit, nebo až ho uvidím umírat? Kdo mě na to připraví? Jak se s tím vůbec můžu vypořádat vidět ho umírat?

 Přijeli jsme s tátou domů. Nemluvil, měl slzy v očích. Jak se může cítit člověk, kterému dohořívá svíčka a není pomoci? Co může být horšího než pomalá smrt? čekání na smrt? Přijde zítra? nebo za měsíc? A co bolesti ? Jak je budu zvládat ? To co se musí honit tátovi v hlavě musí být něco nepředstavitelného....

Segruška se také stavila. Táta už ležel ve své posteli. Hupsla k němu přesně tak, jak bývala dítětem a objali se, schoulila se mu do náruče a oba začali plakat a mě mohlo puknout srdce z té beznaděje, z toho smutku, z té lítosti...

27.7. 2016

Dnes jsem slavila své kulatiny. Abych pravdu řekla, nechtěla jsem narozeniny vůbec slavit, chtěla jsem to letos ztopit, ale máma přišla s myšlenkou, že bych je přece oslavit měla.

Jako za starých časů, jako rodina. Sešli jsme se tedy u táty, velice ho to potěšilo a pozitivně naladilo. Od vyřknutí jeho diagnózy jsem ho neviděla tak dobře naladěného.

Přichystala jsem občerstvení, dobře jsme se bavili a povídali si. Já, mamča - i když jsou s tátou sedm let rozvedení, ségra a její manžel, já s přítelem a malý Martínek.

Táta srčel energií a byl ve velmi dobré náladě a velmi dobře pojí. Sám říká, že nechápe, že má takové chutě k jídlu. Smáli jsme se, že je to buď léky, které dostal na podporu chuti anebo námi rodinou a atmosférou, kterou mu vytváříme.

K večeru, kdy ségra s manželem a mrňousem odešli, jsem si k tátovi lehla do postele, mamka s přítelem si sedli také do obýváku a povídali jsme si o všem možném. Táta pak řekl, že je smířený, a že to bere tak, že je na řadě.

Ale stejně vím, že by chtěl hrozně žít a odejít nechce, ale nemá cenu se stresovat, to by mu nepřidalo, člověku v takové situaci nezbývá, než se smířit. Ale chceme tátu nadále pozitivně motivovat a nemluvit o jeho nemoci, ale

odvádět ho od těchto myšlenek. Aby vyloženě každý den hezky prožil a nemyslel jen na to, kdy to už přijde :(  Jen mám obavy z toho, že dva týdny já i máma jsme měly volno a jsme u táty denně. Prvního srpna obě nastupujeme

do práce a už bude složitější tátu tak často navštěvovat jako doteď. Ale jsem ráda, že i rodina z mamčiné strany a i rodina táty a že nás je :) se velmi semkla a táta má návštěvy za které je velmi rád  a každý se mu snaží vštěpit

pozitivní myšlení.

s pozdravem vaše Lucka

 

Přidáno dne: 29. 7 2016